Když jsem jel tramvají od pražské Právnické fakulty na Palackého náměstí, po cestě jsem jich za deset minut namátkou napočítal asi třicet. Nepřehlédnutelně vyčnívající nad ostatní vozidla, v drtivé většině obsazené pouze řidičem. Mezi bohatými jsou podle všeho nezbytností. Posilovače ega, zvýrazňovače sociálního postavení, žrouti nafty, moderní varianta panských kočárů se čtyřspřežím. Řeč je o takzvaných "SUVčkách", eufemicky zvaných "Sport Utility Vehicle", v češtině "džípy", "teréňáky"... Jsou mimořádně populární a kritický pohled a nevraživost na ně bývá většinou typicky pravičácky nálepkována jako závist nebo nepochopitelná, iracionální nebo snad přímo směšná nenávist k autům, které jsou přece tak přitažlivé, "hezké" a "bezpečné"... Začal jsem jim říkat městské tanky a jejich řidičům a řidičkám tankisté.

Je to stará známá písnička, v podstatě téměř klasický funebrmarš, odpískávající snahu vést kritickou diskusi o anarchismu jako revolučnímu pohledu na svět a sociálnímu hnutí. Jakmile na subkulturní pohodové pláži rozvíříte vody čímkoli kritickým - objeví se jeden pseudoargument, jak vás odstřelit. Je to známé klišé "neberte-je-vážně-oni-se-jen-chtějí-hádat-o-tom-kdo-je-nejlepší-anarchista". Není divu, že tato standardní reakce se objevila i na moji úvahu o Crimethincu CZ.

Když jsem byl dítě a pomalu dospíval, fascinoval mě svého druhu kvantitativní a lineární rozvoj města, ve kterém jsem žil. Každá nová tramvajová trasa, každý nový most nebo kousek dálnice činil z okolního světa ne snad onen "krásný nový", ale měl jsem z toho radost. Hodně z nás se tohoto vnímání nezbavilo ani v dospělosti. Dnes mi není 10, ale téměř pětatřicet a chobotnice dálničního okruhu s přivaděči začíná pomalu obepínat celou Prahu, pozítří otevřou tři nové stanice metra, v Praze developři vykupují a bezezbytku využívají poslední volné čtvereční centimetry. A já radost nemám. Žádnou.

Jedním z rysů, které anarchismus odlišují od všech ostatních světonázorů je skutečnost, že pro anarchistu jsou teorie a praxe totožné. Žádné "přechodné období", žádná "revoluční dikatura", údajně "nutná" pro dosažení svobody, anarchistického komunismu. Žádná polovičatá řešení, žádný reformismus, žádné výmluvy pro pokračování nerovnosti, útlaku a privilegií z toho či onoho imaginárního důvodu. V srdci anarchistické myšlenky stojí nekompromisní "všechno nebo nic", protože ono "nic" znamená jen pokračování třídní společnosti v jiné formě, její reformistické uhlazení.

Post-anarchistická subkultura, která nahradila neúspěšné anarchistické hnutí v zemi, kde žijeme, představuje mimořádně různorodou směsici postojů a praxe. Jedno má ale společné: útěk před realitou státu a kapitalismu. Každodenního probouzení a odchodu do nenáviděné práce, kam docházíme, abychom mohli prodat svoje schopnosti a obdrželi peníze, zprostředkující nám potřeby jíst, mít střechu nad hlavou, mít zdravotní péči a neumírat na běžné choroby a dopřát sobě nebo našim dětem trochu materiálně i duševně důstojný život. Každodenní střetávání se se šéfy a jejich dohlížiteli. Každodenní snahu přesáhnout tenhle koloběh a spolu s ostatními proletáři se bránit, zaútočit, narušit tenhle danse macabre.

Dnes služební cesta skončila poněkud dříve. Zatracená firma, u které jsem byl řešit banální chyby mezi židlí a klávesnicí, měla parkoviště pro návštěvníky asi sto metrů od hlavního vchodu, takže téměř horizontálně svištící déšť mě slušně promáčel a zamrazil, ještě, než jsem se dostal na místo. Zase jedno další neosobní "flexibilní" prostředí, kde s vámi téměř nikdo neprohodí ani slovo. Za čtvrt hodiny vyřešeno a do práce se mi vracet rozhodně nechtělo... Kam dnes proudí lidé? Do nákupních center... ulice Jižního Města byly jako vymetené, ale v OC Chodov se valily davy. Zakotvil jsem v oblíbené kavárně, poskytující relativní soukromí.

Po dlouhé době příprav, shánění techniky a úpravy textů jsem se konečně dopracoval k tomu, že bych mohl v malém nejprve rozjet projekt "print-on-demand" publikací, které jsou dostupné v sekci "Překlady/texty/e-knihy". Konkrétně bych začal asi tou knihou, "které" to dlužím nejvíce, tj. "Mujeres Libres - Svobodné ženy".

Anarchistické hnutí v zemi, kde žiju, se během posledních několika let úplně rozpadlo. Boj a idea, které jsem věnoval v podstatě celý svůj dospělý život, je na úplném společenském okraji. Ve zbytcích hnutí – síti víceméně osamocených jednotlivců – panuje téměř úplná demoralizace. Zbylá hrstka reaguje, jakoby stála před neřešitelnými problémy a neuměla ani pojmenovat procesy, které způsobily rozklad našeho hnutí. Panuje pocit že se od téhle zkušenosti nedokážeme odpoutat, že nevíme kudy vlastně jít. Po tolika letech aktivit je to silně depresivní.

Když v roce 1937 navštívil norský badatel Peter Munch v rámci vědecké expedice ostrov Tristan da Cunha (v jižním Atlantiku), byl překvapen, když zjistil, že formou společenské organizace na ostrově byla Anarchie... a to po dobu delší než 100 let.

Převzato z blogu Iana Bonea.

Tak čekám, kdy mi konečně dorazí knihy z AK Pressu. Zkurvené banky si účtují za mezinárodní převod asi 20 euro poplatků, ještě že se mi podařilo vyjednat slušnou slevu, která tyhle peníze pokryje. Zloději... tohle jim ještě vrátím... Ve hnutí je stále neveselo truchlivo, alespoň se mi podařilo promluvit s několika dalšími lidmi, deprimovanými ještě trochu větší měrou z panující situace. Ne že bych těch šest dní od posledního příspěvku nic nedělal, snažím se dát konečně především sám pro sebe dohromady nějaké body, snažící se pojmenovat důvody rozpadu našeho hnutí... snažím se ale hlídat, abych nepsal tenhle blog pro nějakou diváckou obec, ale především sám pro sebe, kopal se k nějaké koncepční aktivitě a nezapomínal důležité věci. Mám hroznou tendenci zapomínat a nechat se každodenní podělanou pracovní rutinou deprimovat víc, než je nezbytně nutné.