Nic velkého

Je mi zle z pomlouvačných článků, které ve snaze o objektivitu někteří uveřejňují. Jako by absenci vlastního názoru či konstruktivní kritiky měl nahradit jakýkoliv názor z „opačné“ strany. Pro tento demokratický přístup jen čekám, kdy se objeví kapitalistická sekce anarchistické organizace.

Já jsem subjektivní a předstírat objektivitu nebudu.

Nemám to ve zvyku, ale rozhodl jsem se tímto příspěvkem přistoupit na kvantitativní hledisko. Uvědomuji si, že mám určitou kolektivní odpovědnost, za to jak hnutí vypadá. Nestačí, že se například objeví článek, se kterým souhlasím. Musím vyjádřit podporu určitým myšlenkám, aby pak nevznikl dojem, že tyto myšlenky zastávají jen jacísi nevýznamní kverulanti. Nepíši tedy nic převratného, jen vyjadřuji podporu a solidaritu.

Nelíbí se mi jakým způsobem se v hnutí prosazují určité prošlapané cestičky směřující k všeobecné spokojenosti se zářezem na pažbě. Dalo se čekat, že kapitál po určitých událostech mistrně využije svého vlivu. To by však nemělo zamávat se silným hnutím, od kterého bych čekal spíše podporu lidem v nouzi nebo boji, než jejich očerňování. Je jednodušší kopnout do toho kdo je dole, než se postavit na jeho stranu.

O co se vlastně jedná? Jedná se o podporu lidí, teď konkrétně v Řecku, kteří bojují aktivně proti kapitalismu.

Je zajímavé, že tito anarchisté nabádají ke všem druhům boje. Píší o sobě například těmito slovy: „Bojoval pomocí všech zbraní, které pokládal za užitečné – perem a papírem, kamenem a ohněm, barikádami i demonstracemi, pistolemi i granáty.“ A navíc vynakládají značné úsilí na deheroizaci těchto sociálně třídních bojů.

Však ti co se příliš nechali uchlácholit kapitálem, vždy vybírají jen ty druhy boje, které jim poskytují bezpečný život v dnešní době. Čekají na jakoukoliv možnost ke kritice radikálnějších akcí a pak v naprosté shodě s kapitálem kritizují ony buřiče jako blázny s patologickými sklony v chování. Nejlépe pak zcela sexisticky označují jejich chování za machisticky násilnické. Jakoby machismus a feminismus nebyly jen dvě strany téže mince. Jakoby násilí používané proti lidem v nouzi, bylo srovnatelné s ničením soukromého majetku vykořisťovatelů.

Chceme-li se odpoutat od mainstreamových i undergroundových frází, klišé a mýtů, musíme již konečně přemýšlet sami za sebe, poslouchat své nitro a nenechat se unášet proudy pokryteckých dogmat z nichž, každý skrývá skupinovou jistotu a bezpečí.

Zajímavé je, že není se stejnou vehemencí bojováno proti jiným mýtům. Např. antifašismus a jeho boj „všemi prostředky“ je přijímán jako akceptovatelný, i když právě zde jde o zcela stejné nejhrubší násilí, vedené stejně proti „živým bytostem“ resp. lidem. A za některé články bulvárního serveru antifa.cz by se nemusel stydět ani Blesk. Je snad kapitalismus méně nebezpečný než „náckové“?

Spousta dogmat je přijímáno, aniž by se o nich přemýšlelo. Berou se jako léty ozkoušené a platné praktiky či názory. A provádí se či předávají dále i přes osobní ponížení či potlačení vlastních pocitů, vášní, citů a názorů. To samozřejmě nemůže mít věčného trvání, protože takové nepřirozené potlačování, musí nutně vytrysknout ohromnou intenzitou někde jinde, třebaže prozatím skrytě.

V tomto se hlavní proud ani kontra proud v ničem neliší. A je to škoda, zvlášť pokud si kontra proud hraje na spasitele lidstva.

Je možné v určité míře kritizovat a to spíše formu než obsah, ale jakmile je zpochybněna sama podstata systému či kontra systému, je narušitel označen za nepřijatelného.

Jsem pobouřen a znechucen těmi moralistkami a moralisty, kteří zatímco jiní trpí, umírají a bojují, jen povýšeně kritizují z bezpečí svého zajištěného života. Jistě, existuje mnoho argumentů proti každé aktivitě, stejně jako existuje stejné množství argumentů pro. A většina času opravdu byla utopena v nesčetných diskuzích, točících se neustále kolem stejných témat s používáním stále stejných argumentů. Když si přečtete historické dokumenty, zjistíte, že jsou protkány slovy, která neustále slyšíte kolem sebe.

Někteří prostě zůstali uvězněni v minulých staletích a nedokázali se posunout ani trochu dále. Jeden příklad za všechny snad napoví. Třídní boj, tato dnes již sprostá slova, byla kdysi na pořadu dne. Ti, co nedokázali držet krok s dobou, si někde přečetli „definici“, že lidé byli dříve rozděleni na třídy a ti z chudých vrstev neměli často co jíst. No a došli nevímproč k názoru, že to je již dávno pryč. Alespoň tedy ve velké části světa. Že nyní jsme údajně úplně jinde, že žijeme v jiné době.

Ovšem ti, co dokázali držet krok s rychlým tempem doby, si dokázali povšimnout, že se změnila spíše forma, než obsah. Třídní boj přetrvává, protože přetrvávají jeho podmínky a důvody.

Staří anarchisté odhodili své přesvědčení a nahradili je pohodlnějším. Anarchisté nové doby pozměňují taktiku, ne sebe.

Sílu všem kdo váhají.

Juillet 7F4